Hlavní menu:

Podmenu:

Bookmark and Share

Předmluva (Karel Vrána)

ÚVODEM

Nevelké, ale myšlenkově hutné a jazykově vyspělé filosofické publikace Jolany Polákové (1951) vyslovují a prosvětlují základní, zakládající a metafyzicky osový rozměr lidské existence. Co Jan Čep zachytil a opsal básnickým obrazem „dvojího domova“, to pro Polákovou znamená bytostný vztah vzájemně se prostupujících rovin imanence a transcendence. Pro člověka, tohoto „metafyzického obojživelníka“ (E. Gilson), pobyt v imanenci prostoru a času může být zároveň sladkou kolébkou i hořkým vyhnanstvím: jednak je poznamenán „úzkostí“ nejen v psychologickém, ale přímo ontologickém smyslu, protože vezdejší svět věcí a událostí je mu příliš úzký a zužující; jednak se na rubu této „úzkosti“ ozývá poutnická naděje a metafyzická nostalgie. V úzkostném neklidu imanence lze vyčíst šifru ukazující k osvobozující transcendenci.

Již ve své první studii, koncipované jako nárys obecné teorie v širokém dialogu se soudobým filosofickým myšlením, autorka zaměřila svou pozornost k univerzálnímu principu Myšlenkového tvoření (Praha, Filosofický ústav AV ČR 1993). Tuto základní konstantu lidské existence chápe jako proces realizace nového v konstruktivním směru, tedy ve směru kvalitativního, epigenetického a syntropického růstu. Zná ovšem také i opačnou, možnou a historicky přítomnou orientaci lidské existence k entropii, k destrukci, k zanikání. Záleží jí však předně na prozkoumání stavebnosti myšlenkového pozitivního tvoření v oblasti jazyka, kulturní tradice a osobního projevu. Právem poukazuje na dynamickou povahu postavení člověka ve vesmíru a hodnotí ji. Vytvářením otevřených vztahů k celku skutečných i možných jsoucen přesahujeme daný obzor svého pobývání ve světě a tvořivě překračujeme uzavírající meze vlastní imanence. „Být více může člověk jen tak, že se snaží skutečně více být, univerzalizovat se tvořivým sebepřekračováním. Netvořivý opak vede k propadnutí danému, k stržení proudem neodvratné tendence všeho neživého k entropii, které podléhá každá objektivace a s ní i parcializovaná individua. Nezávisle na lidské vůli platí tato dvojí konvergence: tvoření – univerzalizace – humanizace, a netvoření – parcializace – dehumanizace“ (str. 82).

Vztah k transcendenci netkví jen v otevřené bytostné stavebnosti lidského ducha, ale též v existenciálním svobodném dění. Proměňuje se tak v osudový úděl. Vztah k transcendenci jako existenciální dějina je skutečně epigenetický a syntropicky tvořivý. Je totiž celou svou povahou zakotven v dialogu, ne v pouhém náhodném empirickém setkávání lidí, kteří mezi sebou rozmlouvají o obstarávání všední každodennosti. V autentickém dialogickém vztahu jde předně o zcela původní, zakládající a vzestupnou událost lidské osoby. Problému dialogické struktury transcendentní vztahovosti Jolana Poláková věnovala svou druhou filosofickou studii: Filosofie dialogu (Praha, Filosofický ústav AV ČR 1993). Vstupuje tak do myšlenkového světa u nás doposud málo známého, do světa dialogického personalismu, uvedeného do evropské filosofie M. Buberem, Fr. Rosenzweigem, F. Ebnerem a později rozvinutém a prohloubeném zejména E. Lévinasem. Dialogickému myšlení jde nejen o fenomenologický popis meziosobnostního vztahu, nýbrž o určení transcendentních a transcendentálních podmínek umožňujících vztahovou vzájemnost mezi Já a Ty. Dialogické filosofii záleží na prosvětlení intersubjektivního vztahu právě proto, že jím – v něm a z něho – filosofické myšlení může překročit své tradiční hranice parmenidovsky poznamenané substanční identity nebo herakleitovské dialektické pohyblivosti. Filosofie se stává filosofií vztahu, ve vztahu a ze vztahu. Stává se relační metafyzikou.

Filosofování na základě dialogického principu se opírá – otevřeně nebo i zastřeně – o starozákonní biblický motiv: „Bůh žije a já stojím před jeho tváří.“ Pro filosofii to znamená dvojí obrat a dvojí sebepřekročení. Principem dialogu jednak překračuje rovinu „neosobního Ono“, rovinu objektů a objektivací, směrem k původnější a základnější rovině intersubjektivního vztahu „Já a Ty“. Druhý transcendující obrat nového filosofického myšlení tkví v tom, že formuluje svůj klíčový princip dialogu zcela odjinud na rozdíl od různých současných pokusů o spirituální výklad a vhled do lidského dění. Při stanovení a upřesňování dialogického principu vychází totiž ze samostatného východiska bezpodmínečného a nepodminitelného bytostně otevřeného vztahu lidské imanence k poslední a absolutní Transcendenci. Proto se filosofie může od základu proměnit právě tím, že znovu a původněji objeví přerušenou cestu a zapomenutý vztah Atén k Jeruzalému. Vstupováním do myšlenkového prostoru židovsko-křesťanské spirituality dochází v dialogické filosofii k novému kopernikánskému obratu. V tomto obratu nemůžeme nevidět „počin mnohem radikálnější ... než onen pokus středověkých i pozdějších myslitelů naopak implantovat centrální fragmenty křesťanské spirituality do systémů antického myšlení“ (str. 8). Radikálním rozevíráním, prolamováním a překračováním ustálených hranic sekularizované imanence se filosofie dialogu podstatně a kvalitativně liší od všech ostatních myšlenkových reflexí na mezilidské vztahy. Je tomu tak proto, že „antropologická rovina je v dialogické filosofii myšlena důsledně v souvislostech filosofické teologie“ (str. 52).

Poslední díl „malé filosofické trilogie“ Jolany Polákové představuje kniha Možnosti transcendence (Praha, Zvon 1994). Navazuje organicky na předchozí filosofické úvahy o vztahu imanence a transcendence s pozorným přihlížením k současné krizové situaci naší civilizace. Nezastavuje se u popisu krizových znaků, ale přistupuje s ukázněnou věcností k ontologické a existenciální diagnóze. Nezakrývá, že jí záleží také a předně na hledání a nalézání schůdných východisek a možné nápravy. Dnešní civilizační hodnotovou krizi chápe a vykládá jako hypertrofii vnějšího, materiálně zprostředkovaného ovládání světa věcí a lidí s následnou atrofií vnitřního duchovního porozumění a očistné orientace. V obrazné zkratce bychom mohli říci, že podle filosofického rozboru naší autorky krizová situace naší společnosti tkví v nadvládě „horizontály“ a v ústupu „vertikály“; v narůstání a upevňování imanence a v zatmění a mizení transcendence. Poláková si nikterak nezatajuje nebezpečně přítomný a rozleptávající filosofický, etický a náboženský relativismus, zpovrchnění a postupné zamlžování duchovního obzoru. Jde však dále a sestupuje hlouběji k pramenům postmoderního neklidného hledání. Přímo s klinickou citlivostí vnímá pohyb na rubu krizové situace. Ve spontánní nevolnosti a v dusivém pocitu beznaděje dovede rozpoznat jakoby protestní hlas člověka zabloudivšího v sobě samém, ve své imanenci, člověka, který hledá a volá nikoli už něco, nýbrž Někoho. Neartikulovaným hlasem vyslovuje i dnešní postmoderní člověk potřebu zakotvit svou existenci, svobodu, osud a smysl v Bohu. „Bůh, kterého si nelze vymyslet nebo vysnít, je jedinou skutečnou odpovědí na všechny absolutní otázky. Jeho absolutno může člověk potkat ve všem; ale jenom tehdy, vnímá-li naplno absolutní relativitu všeho“ (str. 90).

Filosofický průzkum vztahů imanence a transcendence dovršuje Jolana Poláková v díle, které dnes předkládá českému přemýšlivému a po duchovní orientaci toužícímu čtenáři: Perspektiva naděje. Hledání transcendence v postmoderní době. Za nesporně pozitivní a ujasňující přínos lze považovat upřesňující a vyváženě kritický pohled na postmodernu. Upozorňuje na její doposud neukončenou, ale přece jen rozeznatelnou specifickou jinakost, na rozsah jejího pronikání do všeobecného vědomí i na směr jejího historického pohybu, který se rodí v estetické rovině a zasahuje dnes celek naší civilizace.

Polákové se však podařilo ještě něco velmi cenného. Její průkopnický počin tkví v tom, že udělala první krok na cestě k filosofickému a implicitně i k teologickému výkladu a rozboru postmoderního myšlení. Je-li společným jmenovatelem všech vážnějších kulturních projevů postmoderny nejen odklon od moderny, od jejích redukcí a mytologií, ale i nová orientace, pak hledání transcendence obsahuje i naději na nalezení nových paradigmat. Jde o to odhalit a pojmenovat zastřený rub postmoderní hravé lehkosti a nezávazné pohyblivosti. Zazní zde hlas syrové vážnosti a téměř drásavé potřeby myšlenkové, mravní a existenciální katarze tušené v tápajícím doteku transcendence.

Současná doba někdy zřetelně, jindy zase náznakově, ale vždy očistně ukazuje časovou podmíněnost všech pouze lidských vzepětí a překročitelnost všech pouze relativních transcendencí. Dialogická pluralita v hlubším porozumění transcendentního vztahového principu dává v pojetí a výkladu Polákové vyniknout nosné ontologické absolutní vertikalitě.

Prof. Dr. Karel Vrána


© Jolana Poláková | Licence Creative Commons
© Design, redakční systém: Webdesignum 2011