Hlavní menu:

Podmenu:

Bookmark and Share

Dva ustavující pohyby postmoderní doby

Postmoderní dobu lze chápat jako dobu postupného uplatnění trendu, který zpochybňuje dosud samozřejmá východiska moderní kultury a civilizace. Nejeví se jako pouhá součást či dohra moderní doby: nové tvořivé podněty už přesahují integrační schopnost moderních stereotypů myšlení a jednání i jejich sebekorekční možnosti. Postmodernu už nelze zredukovat na další vnitřní vzpouru moderny proti sobě samé, její podněty již nemají jakýsi romanticky únikový nebo protestní charakter – nejsou vůči moderně komplementární, jsou jiné.

Moderní doba je v širší perspektivě postmoderny zbavována své fascinující výlučnosti pokojnou konfrontací s jinými, spontánně vzniklými životními alternativami. Postmoderní doba se nerodí „programově“, jako realizace nějakého avantgardního záměru (tento princip „ovládání“ je naopak vlastní moderně). Sám postmodernismus je pouze více či méně úplnou a výstižnou filosofickou reflexí a interpretací samočinně vzniknuvšího dění.

Postmoderna je v tomto smyslu tichým vymknutím se všem způsobům civilizační a kulturní direktivity – ne už pomocí nové „revoluce“, ale naopak konečným vystřízlivěním z veškerého pokrokového ducha moderny.

Dnešní prolnutí postmoderních tendencí z tvořivé duchovní latence na sám povrch každodenního života se ovšem připravovalo dlouho – v některých prvcích už od dob nietzschovského osvobození „života“. Zkusmé pojmenování vzniklo v první polovině našeho století (1917 – Rudolf Pannwitz: „postmodernismus“). Do podoby sdíleného celistvého postoje krystalizovala postmoderna nejprve v oblasti umění (od 60. let), než se (v 70. letech) stala kulturním a civilizačním trendem potenciálně pronikajícím všechny oblasti života.

Tato dlouhá symbiotická koexistence končící moderní a začínající postmoderní doby jednak svědčí o bytostně nenásilném, přirozeném charakteru dějících se změn, jednak ovšem poskytuje příležitost připisovat projevy upadající moderny na jiný účet. Proto je třeba rozlišovat. Základní rysy skutečné vnitřní identity vznikající postmoderní doby se pokusíme orientačně naznačit zachycením dvou specifických komplexních pohybů, které ji ustavují jako sociální a zároveň duchovní fenomén.

 

1/ Uvolňování od systémových společenských vazeb

Státy se připodobňují strojům, lidé se mění ve statistické soubory voličů, producentů, konzumentů, pacientů, turistů či vojáků.

Václav Havel

Jak vyjít z technické redukce státu, z neosobní racionálnosti, v níž politická moc zakotvuje svůj nárok na permanentní nevinnost před osobním vědomím?

Václav Bělohradský

Je možno pozorovat, že přinejmenším v posledních dvaceti letech občané tzv. vyspělých západních zemí začínají pěstovat určité „alternativní“ styly života, jejichž nutnou součástí už není obvyklá participace na mechanismech fungování společnosti jako celku. Ať jde o oblast ekologie, lidské pomoci v nouzi, kulturních či náboženských aktivit, tyto oblasti zájmů jsou rozvíjeny v rostoucí míře mimo hlavní osy společenského systému – bez nutného zprostředkování „strukturami“ a ekonomickými hodnotami. Občané se v rostoucím počtu neúčastní voleb, pěstují neziskové způsoby obživy, rozvíjejí činnost v nezávislých svépomocných sdruženích. De facto tím vlastně zpochybňují legitimitu politické reprezentace, smysluplnost ekonomického růstu a správnost či dostatečnost profesionálního řešení lidských problémů.

Problematizují takto tři hlavní funkční osy moderní společnosti, které představují její bytostné specifikum. Kritika a nechuť se tím zaměřuje až k samému principu jejich fungování – k samému principu modernosti –, jímž je technická systémovost (s nepostradatelným prvkem totalizace a samočinnosti), která je ve všech oblastech moderní společnosti propracována až k vrcholu svých možností. Působí ve službách původně osvícensky formulovaných cílů: osvobození člověka a ovládnutí světa. Jimi je v moderní době opravňováno i úsilí o hegemonii západní civilizace (jako dovršitelky dějinného pokroku). Neblahý průběh dosahování obou cílů však sám postupně a velmi přesvědčivě konkretizoval ovládnutí světa jako jeho zpředmětnění, přivlastnění a vyplenění až do nezvratných fází univerzální ekologické katastrofy, a osvobození člověka jako jeho řízení, výchovu a péči o něj až do nezvratných fází univerzální duchovní krize. Moderní ideje se rozplynuly, ale technická systémovost – dále působící v naprogramovaném směru – samočinně přetrvává.

Postmodernu lze pochopit jako potřebnou bázi vnitřního odstupu, která dovoluje zvážit nové, dosud marginalizované možnosti. Je novým hledáním – ne už vytvářením – lidské identity, novým přijímáním – nikoli už projektováním – lidské situace. V tomto hledání se ukazuje, že lidská identita není v moderním smyslu „univerzální“, systematicky podchytitelná; je nepřehlednou pluralitou navzájem nepřevoditelných subjektivit, které vzájemně vytvářejí nejrozmanitější vztahy. Co živořilo pod nadvládou uniformujících moderních projektů, je nyní prožíváno jako základní skutečnost. Teritorialita, z níž člověk přirozeně vyrůstá, a spiritualita, k níž se svobodně obrací, vytvářejí vertikální identitu osoby, skupiny nebo národa, která není beze zbytku transparentní pro žádný – vždy pouze horizontální – systém. Neidentifikuje se s ním, a proto mu nepodléhá. Komunikace, která odtud vyrůstá, není už tedy zprostředkována jen totalizující neutralitou „obecně platného“, respektuje odlišnosti, „nechává být“. – Avšak nezvyklý stres z šířící se mentality osamělého hledání bez autoritativního usměrnění, s nedostatkem pevných souřadnic života vyvolává zároveň i tendence k únikům všeho druhu, k drogám v nejširším smyslu. Pluralita idejí často funguje jako ideové vakuum – vyvolává úzkost s následnou regresí k sektářské či dokonce totemové premoderní mentalitě. S těmito specifickými riziky se postmoderní doba musí umět vyrovnat vlastními duchovními prostředky.

 

2/ Prolamování horizontů moderního rozumu

Každá tradice jako by v sobě zahrnovala všechny ostatní. Relativizace bytí na jediný „pojmový systém“, který je uzavřený, oddělený od ostatních a jakoby jednoznačný, mrzačí skutečné tradice a vytváří chiméry.

Paul K. Feyerabend

V současné vědě se stále výrazněji ukazuje rozchod mezi objekty vědy a předměty zkušenosti, (...) rozchod mezi reálným a pravdivým, mezi tím, co je přístupné zkušenosti, a tím, co je přijatelné z vědeckého hlediska.

Gianni Vattimo

Postmoderní vědění prostě není nástrojem autorit. Vybrušuje náš smysl pro rozdíly a posiluje naši schopnost tolerovat nesouměřitelné.

Jean F. Lyotard

Nepřehledná synchronní pestrost myšlenkového dění postmoderní doby je přesvědčivým svědectvím o narušení suverénního statusu moderní racionality, a to v jejích teoretických i praktických podobách. Její univerzalita a zároveň výlučnost byla společensky sankcionována její výchozí úlohou nestranné neutralizátorky velkého sporu – náboženských válek na prahu novověku. Etablovala se jako racionalita, která je schopná „vyšší syntézy“. Spor dvou křesťanských nauk dokázala překrýt vlastní sekularizovanou antropocentrickou konstrukcí posledního cíle dějin a spolehlivých prostředků k jeho dosažení. Místo náboženských nejistot byla lidstvu s nejlepším svědomím nabídnuta utopická racionální jistota projektu konvergujícího s tím nejhumánnějším, co si lidský rozum mohl sám o sobě přisvojit z křesťanského dědictví. V zájmu lidské emancipace byl postupně rozvíjen impozantní vědecký obraz světa jako základ úspěšnosti všech technických zásahů člověka v přírodní i společenské oblasti. Během dvou století se podařilo docílit obrovského zvýšení ekonomické a informační produktivity – na úkor ekologické rovnováhy, na úkor životního minima příslušníků jiných civilizací a na úkor růstu duchovního horizontu příslušníků civilizace vlastní. Západní člověk tak osvědčil univerzalitu svého rozumu, stal se skutečně pánem světa, ale mimo jiné za cenu svého zbarbarštění: v průměru své populace se nestal ničím víc než obratným manažerem a lhostejným konzumentem. Duchovní opora, kterou novověkému lidstvu poskytla moderní racionalita, se nakonec prokázala jako vratká a příliš umělá.

V dnešní době se zdá, že médiem skutečné duchovní univerzality – která by byla zaměřena ne k totalizaci výkonů, ale spíše k vnitřnímu kontaktu s každým protějškem – nemůže být ne-osobní vědecký a technický rozum (a tím méně konzumně ekonomická kalkulace), nýbrž spíše osobní, neanonymní intelektuální senzitivita. Na ní staví postmoderní vnitřní i vnější pluralita možnosti přirozeného dorozumění. V jejím duchu začínají příslušníci západní civilizace vystupovat s určitou distancí vůči svým civilizačním privilegiím a vzdávají se svého dosavadního kulturního monologu. I uvnitř vlastní společnosti začínají respektovat postoje dříve považované za „nenormální“, „iracionální“, „nesrozumitelné“ apod. Tento průlom je spjat i s teoretickým suspendováním abstraktního neutrálního subjektu moderní racionality: situace je taková, že jsem tu vždy „já“, který vnímám vlastní meze, a „ty“, ode mne odlišný, s kým si chci porozumět. Postmoderní myšlení je uzdravující dialog mezi různými racionalitami, kterým moderní racionalita není s to porozumět, protože je ve svých očích již dávno „překonala“. Všechno, co odhodila nebo zmrzačila na cestě svého sebepotvrzení, dostává tedy znovu své slovo. Běžné světy lidských iluzí a přibližností jsou znovu brány jako základ a východisko hledání, nikoli jako to, s čím se lze ještě před veškerým vážným úsilím myšlení jednorázově vypořádat pouhým zamítavým logickým postupem. Otázka pravdy je znovu otevřená – a v zásadě mohou všichni slyšet všechna mínění. Vztah k pravdě se tak může navázat jako pokorné osobní hledání, které si svou cestu neusnadňuje redukcí pravdy na vyslechnuté tvrzení odborné autority. Princip dialogu dostává primát před principem moci, právo na odlišnost je ceněno víc než princip homogenity.

Zároveň však vyvstává nezvyklý problém. Postmoderní exploze kulturní výměny posílá do oběhu tolik nových významů – všechny historicky i geograficky rozrůzněné kultury se náhle setkávají téměř v jediné chvíli a na jediném místě – že radost z uvolněné plurality se pod jejich palbou mění v únavu a rezignaci. Vnímání se zpovrchňuje. Zbystření citlivosti se tak může obrátit v její ztrátu – v novou otupělost, ve zkratkovité instinktivní řešení příliš složitých problémů, v pouhý muzeální přístup k záležitostem, které by nás jinak mohly hluboce oslovit, ve zfalšování dialogu jeho redukcí na pouhé pohrávání.

Je to nebezpečí, které do jisté míry souvisí s koexistencí a vzájemnou propleteností přístupů moderny a postmoderny. Hektickým tempem dobýt něco, co je pro lidskou kapacitu záležitostí dlouhého zrání, je typicky moderní reakce. Moderní mentalita se také pochopitelně snaží po svém vytěžit či „kolonizovat“ postmoderní přínos tím, že ho proměňuje ve zboží, zájemce vmanipulovává do role spotřebitele, který si ani nemá čas uvědomit, že jeho kontakt s jinými kulturami či subkulturami není komunikací, nýbrž opět jen aktem podmanitele, který užívá a odhazuje. – Přínos skutečné post-moderní mentality obsahuje jako jeden ze svých základních prvků úctu. V jejím kontextu je to, co je jiné, přijímáno v otevřenosti: zůstává ve své poslední dimenzi tajemstvím.


© Jolana Poláková | Licence Creative Commons
© Design, redakční systém: Webdesignum 2011