Hlavní menu:

Podmenu:

Bookmark and Share

Milost

Všechno, co dělám, je láska.
Jan od Kříže

Ať zkoumáme seberozmanitější způsoby lidského sebepřekročení, v každém z nich se setkáváme s týmž principem, který všechny vposledku umožňuje: jenom díky aktivitě „druhé strany“ může protiklad mezi naší imanencí a absolutní transcendencí být neiluzivně překlenut.

Ohrožením v mezních situacích jsme takřka donuceni obrátit se receptivně k bytostným zdrojům své existence: na hranici svých možností se v postoji odevzdaného očekávání otvíráme neznámému smyslu, bytí, lásce. Potkáváme zprvu jen to, čemu se říkává „Boží mlčení“, právě to nás však může vtáhnout do tajemství a dynamiky skrývající se, nezištné absolutní lásky. Oproštěnost od sebe, k níž nás vyzývá, zahrnuje i probuzení smyslu pro pravdivost vlastní víry. Jím jsme vedeni za horizont obrazů víry, k víře jako vztahu. Teprve v něm se omezené lidské předpoklady stávají z poutající překážky něčím, co jsme schopni dát beze zbytku k dispozici. Bůh, v němž na vrcholu své svobody „umíráme sami sobě“, se stává východiskem našeho života. Z bludných cest, na které člověk z tohoto svého základního směřování nad sebe opakovaně schází, je zřejmé, že jakýkoli pokus o lidskou sebetranscendenci, není-li vyvolán Transcendencí samou, je jen uzavřeným kruhem, v němž se člověk setkává stále jen se sebou.

Milost – absolutní Boží iniciativa – překonává všechny lidské překážky: zklamání otvírá naději, sebeuspokojení proniká ostnem prázdnoty, zoufalství vykupuje svobodou, nevázanost sráží zkušeností slabosti a bezmoci, umírání objímá svým přijetím. Je to dotek Jiného, které není ani vnitřním pokračováním naší subjektivity, ani vnějším prodloužením světa, ani jejich harmonizujícím úběžníkem. Milost prostupuje všechno bez jakýchkoli omezení, aniž je přitom extrapolací čehokoli přirozeného. Setkání s ní je přimrazující jako tušení smrti, ale zároveň v nás rozehřívá plamen pravého života. Strhující žár její lásky nás smetá na pevnou půdu pravdy a pokory; bere nás nám samým. Nalézáme skutečně sami sebe jen v láskyplném obrácení od sebe.

K milosti nemůžeme sami nijak spolehlivě dojít. Jenom ona může překročit propast mezi námi a sebou. Lze jí ovšem vycházet vstříc. Hledám-li však absolutno, aby pro mne byl svět racionálně myslitelný nebo aby život měl smysl, pak chci nalézt jen to, co splňuje v mých představách tyto podmínky, nikoli to, co je na nich nezávislé. A jdu naopak vstříc milosti, jestliže kvůli ní přijímám to, co je, i kdyby to znamenalo likvidaci veškeré racionální myslitelnosti a veškerého smyslu – na které nemáme samozřejmé právo a které bývají i pouhou iluzí. Ačkoli Boží milost je schopna k nám vcházet i zavřenými dveřmi, můžeme jí urovnat cestu (je to to jediné, co jí můžeme dát) tímto otevřením všech lidských horizontů. Tím, že jí „do prázdna“ dáme sami sebe, jsme připraveni, aby se nám i ona mohla dát. V tomto postoji lze porozumět především postavě Ježíše Krista: jako průsečíku nejzazšího vykročení Boží milosti k člověku a nejzazšího otevření člověka Boží milosti. V jeho životě – a zejména v jeho oběti – se Bůh a člověk „objímají“.

Zdá se tedy, že respekt a otevřenost vůči aktivitě Absolutna je kritériem skutečného zaměření k němu. Toto kritérium prochází všemi náboženstvími a všemi způsoby duchovního života. Bez aktivity „Odjinud“ zůstáváme vždycky „na suchu“ – zbývá nám pouze naše imaginace, racionalita, tradice, neproniknutá, nevyzvaná, nepodepřená, neosvícená, neposílená ničím, co je vyšší než my.

Milost nic nepřemáhá násilím. Nabízí, otvírá, přitahuje – a ztrácí se, je-li naší odpovědí jen pokus přizpůsobit si ji. Vede člověka daleko dřív, než pro ni nalezne jméno, ale vede ho tak, aby nerušila jeho svobodu. V každém okamžiku mu dává příležitost, aby po ní zatoužil, i příležitost, aby setrval u sebe a u mnoha možností imanence. Možnost transcendence je v zásadě jenom jediná.


© Jolana Poláková | Licence Creative Commons
© Design, redakční systém: Webdesignum 2011