Hlavní menu:

Podmenu:

Bookmark and Share

Filosofie transcendence a postmoderní spiritualita

Jak jsme v předchozích kapitolách z různých úhlů viděli, současná filosofie transcendence vychází spíše z principu žité vztahovosti než z principu myšlené substanciality. Její bezprostřední otevřenost Absolutnu ji sbližuje se spiritualitou, a to natolik, že lze říci, že se obě pohybují ve stejném živlu. Nicméně na rozdíl od spirituality – která je samotným děním duchovní vztahovosti, probíhajícím často bez nároku na jakékoli vnější vyjádření – nabízí filosofie transcendence pro zachycení tohoto dění metodologicky přesný výraz.

Tento výraz, ačkoli může spolehlivě zachytit zkušenostní nuance, z nichž druhotně vyrůstají naukové rozdíly různých náboženských a spirituálních systémů, není sám vázán žádným z těchto systémů a rovněž postrádá ambici sám se stát takovýmto systémem. Filosofie není ničím víc než nezávislou vyhodnocující reflexí – otevřenou jakékoli konkrétní spiritualitě a zároveň nevázanou jakýmikoli jejími mezemi. Protože filosofie transcendence je zároveň sama otevřena transcendenci, a to s metodologickou principiálností – to jest ad absolutum – je schopna rozpoznat a komplexně formulovat jakoukoli omezenost toho či onoho konkrétního spirituálního horizontu a vyjádřit jeho postavení v celku možných způsobů lidského hledání transcendence. (V předchozích kapitolách jsme se pokusili tuto rozlišovací schopnost filosofického myšlení systematicky prokázat.)

Filosofická reflexe je tak schopna odhalit vnitřní řád lidské spirituality jako takové – bez redukcí a účelových záměrů, jimž může podlehnout jakákoli jiná, příliš speciální nebo ideově vázaná interpretace, která nemá po ruce ony neutrální a obecně kontextuální metodologické principy jedinečně vlastní pouze filosofii. Jedinečnost postmoderní spirituality spočívá naproti tomu v tom, že filosofické reflexi se tu předkládá snad nejširší možné spektrum duchovního hledání, jakého je člověk schopen. Vzhledem k tomu se otevřenost a zároveň rozlišující schopnost filosofického myšlení může uplatnit úměrně zásadním způsobem. Postmoderní doba je velkou příležitostí pro to nejlepší, co ze sebe spiritualita i k ní zaměřená filosofie mohou vydat.

Pokusili jsme se ukázat, že ze vzájemné konkurenční i dialogické konfrontace různých spiritualit vyvstává pro filosofický pohled řada rozhodujících rozlišení. To nejzákladnější – mezi transcendencí a imanencí – se dynamicky projevuje i ve dvou odlišných tendencích jeho vlastního překlenutí (a vůbec v tendencích překlenutí jakýchkoli postmoderních diferencí): z lidsky disponibilního východiska v imanenci nebo z nedisponibilního východiska v absolutní transcendenci. V konkrétní analýze se ukázalo, že tyto tendence – zdánlivě, v pouhé pojmové redukci vstřícné – mohou být zcela mimoběžné, a to úměrně absenci dialogického postoje ze strany imanence. Relativní transcendence – jak transpersonální, tak transkulturální – zde sehrává více méně pasívní úlohu: může se stát buď médiem dialogu otevřené imanence s absolutní transcendencí, nebo materiálem spirituálního sebepotvrzení uzavřené a expandující imanence.

I cenná postmoderní pluralita, je-li vázána jen k imanenci, se konec konců vyčerpává a ztrácí svůj tvořivý potenciál, neboť pouhá horizontální interakce, příznačně popisovaná jako „fenomén tavicího kotlíku“,198 má entropický výsledný efekt: nivelizující převádění všeho na nejnižšího společného jmenovatele, ať už pomocí vzájemného pohlcování nebo (zároveň) vzájemné negace. V postmoderní pluralitě vázané k absolutní transcendenci naopak neztrácí žádný její člen svou kreativní identitu, neboť je vypracovávána především v tomto nevyčerpatelném vztahu. Z téhož důvodu nemá její účastník tendenci stvrzovat sám sebe (s problematickým výsledkem) negací či ovládáním toho, co je jinak identické. Horizontální vztahy v pluralitě vázané k Absolutnu jsou neseny řádem inspirovaným vertikálně: etickým řádem – univerzálně otevřeným, aniž slevuje cokoli ze své náročnosti. Převaha absolutní transcendence, pokud se imanence této převaze svobodně otevře, klade své požadavky, za nichž může být postmoderní spirituální hledání proniknuto dialogickým duchem. Bez jejich splnění se i sebeduchovnější pluralita mění v boj o moc, v němž vítězí ten, kdo má nejméně etických zábran. Filosofická reflexe ovšem potvrzuje základní spirituální zkušenost, že navázat vztah k Transcendenci – se vším, co z toho v nekonečné perspektivě vyplývá – je možno nezávisle na jakékoli imanentní situaci tohoto konečného světa.

198 Alexandr Kramer: Jsou Spojené státy (anti)intelektuální? Lidové noviny, 27. 3. 1993, s. 16


© Jolana Poláková | Licence Creative Commons
© Design, redakční systém: Webdesignum 2011