Hlavní menu:

Podmenu:

Bookmark and Share

Absolutní láska

Za tímhle lhostejným klidem moře
cítím Boží mlčení.

Šúsaku Endó

Absolutní láska? Můžeme o něčem takovém vůbec rozumně uvažovat? Milovat absolutně – patrně dávat všechno a pro sebe za to nevyžadovat nic – to překračuje všechny meze běžné zkušenosti a představivosti. Dokonce lze říci, že na tomto světě nemůže být větší jistoty, než že tu „absolutní láska“ není. Taková láska přece nemůže dávat nic menšího než všechno na světě a nemůže to dávat jinak než absolutně nezištně – s vyloučením všech možností vzniku nějakého nedobrovolného pocitu zavázanosti u toho, kdo byl obdarován. To jest: hypotetická absolutní láska by musela dávat všechno, co je, aniž by to prezentovala jako dar a aniž by se sama prozradila jako dárce.

Ale nemá snad právě ten svět, v němž žijeme, i naše vlastní existence povahu takového delikátního daru? – Nejsme totiž nijak nuceni vnímat svět a vlastní existenci jako dar. Vše je tu jakoby samo od sebe a se vší svou nedokonalostí to nevypadá jako nějaký láskyplný dar. Vztah darování by právě tím byl zdařile zastřen. Jak po „formální“ stránce, tím, že dar a obdarovaný se překrývají – jsme darováni sobě samým, svět je darován sobě samému – tak po stránce „obsahové“: svět trvá bez patrných vnějších zásahů a zdá se, že podobně přirozeně pomine; je poznamenán utrpením všeho živého a nedostatkem lidské laskavosti. Právě proto si však lze klást paradoxní otázku, zda není darem absolutní lásky, která se právě za takovýmto světem skrývá, aby nikoho nezavazovala proti jeho vůli. Jedině v takovémto světě máme totiž možnost, abychom se svobodně – sami od sebe – v mnohoznačné, „nulové“ pozici vůči „daru-nedaru“ rozhodli hledat stejně nepravděpodobnou jako pravděpodobnou darující absolutní lásku. Nic není její jednoznačnou stopou kromě toho jednoznačného znamení, že právě absolutní láska je tím, co nemůže za sebou nechat žádnou jednoznačnou stopu, nechce-li přestat být absolutní láskou. Tato precizní informace, zapsaná do všeho, co je, se může stát východiskem dalšího hledání. Potvrzuje jak naši svobodu, tak nezavazující nezištnost absolutní lásky v jejich vstřícné návaznosti, na jejímž základě je možné setkání.

Svět jako pouhá paradoxní pozvánka k tomuto setkání zakrývá nekonečnou touhu absolutní lásky dávat koneckonců samu sebe – bez skrývání a úplně. Avšak jenom my sami ji můžeme postupně zbavovat ohledů, s nimiž nás obdarovává vždy jen do té míry, do níž se necítíme nedobrovolně zavázáni. Jenom naše svobodné rozhodnutí přijmout jakkoli velký závazek – výchozí ochota obětovat všechno a neočekávat přitom nic – uvolňuje absolutní lásku ke zcela zjevnému sebedarování. Ve chvíli, kdy opouštíme vypočítavou vlažnost, padají i na její straně clony a přehrady. Jsme s absolutní láskou natolik, nakolik jsme se rozhodli dávat se jako ona. Plné setkání tu znamená sjednocení. Zároveň největší závazek i největší dar.

Teprve dodatečně můžeme odhalit, jak s námi naše svobodné rozhodnutí od počátku nesla; každá naše oběť kvůli ní je zároveň její oběť v nás, jíž ona slouží našemu rozhodnutí být zcela pro ni. Proto je „jho“ absolutní lásky „lehké“. Ne tak břemeno příměsí, které ještě vláčíme s sebou a které činí náš závazek neúplným: je to tíha nesnadno odhoditelné sebestřednosti, s níž jej uzavíráme ještě trochu i kvůli sobě nebo navzdory přetrvávajícím obavám o sebe. Absolutní láska to respektuje. Čeká, až člověk sám přenechá starost o sebe pouze jí a na sebe vezme „lehký“ – vposledku až k smrti osvobozující – zájem o ni samu v jeho plnosti a čistotě.

Takto být pro absolutní lásku, naplno ji milovat, znamená milovat to, co miluje ona, a milovat jejím způsobem. Hluboká, jemná, střízlivá blaženost z tohoto závazku je nedotknutelná a nezrušitelná vnějšími vlivy – ani dřinou, zmarněním a pronásledováním – pokud ovšem člověk sám nezačne věnovat pozornost spíše těmto vlivům než absolutní lásce a těm, které spolu s ní miluje. Skrze sebezapomenutí kvůli ní je mu dáno prožívat trápení druhých, jako by bylo jeho vlastní, „vzít je na sebe“ – ale prožívat je zároveň i s ní, a tedy s její nevyčerpatelnou potencí dávat, hledat východiska, osvobozovat a podporovat druhého v jeho pravém bytí. Jejíma očima uvidí prostou pravdu, že nejvíc je třeba milovat ty, kteří nejvíce potřebují být milováni, a že největší štěstí je štěstí dosažené společně s těmi, kteří byli předtím nejvíc nešťastní.

Nikdy není jednoznačně jisté, že milujeme už dost. Soustředění na svou nemohoucnost nebo na své zásluhy je uhášením ducha lásky. Jen na základě touhy udělat i nemožné přijde na pomoc absolutní láska. Milovat spolu s ní znamená změnit měřítka: rozdávat i z životního minima (psychického, sociálního, materiálního), je-li pro druhého nedostupným maximem. Být s absolutní láskou obnáší ušpinit se jak cizím utrpením, tak vlastními omyly a selháními, trávit život složitým a vyčerpávajícím bojem proti něčemu, co nelze zcela přemoci. Absolutní láska je křehká a bezbranná. Ale je vždycky tím, co zůstává i na troskách, je tím, od čeho lze vždycky znovu začít, tím, co trvá nezávisle na čemkoliv jiném. Svobodné bytosti nemají co ztratit kromě ní.

Lidský vztah, který sdílí východiska a způsoby absolutní lásky, vyzařuje, že dárce svou láskou sám získává to největší – štěstí z účasti na sebedarování absolutní lásky, proti němuž má lidský dar sám i jakákoli vděčnost obdarovaného mizivou hodnotu. Pak může být dar přijat, aniž musí být jednoznačně pokládán za (zavazující) dar. Kdo byl někým takto obdarován, může hledat skryté předpoklady tohoto darování, které nezavazuje člověka proti jeho vůli, nýbrž naopak ho uvolňuje v nejhlubší hloubce jeho svobody.

Vyvolat v druhém člověku odhodlání vydat se na cestu k absolutní lásce, touhu setkat se s ní, ať to stojí co stojí, přijmout její závazek, postupně sama sebe otevřít a pro druhé se „zprůchodnit“ jejímu sebedarování – to je největší dar: pro něj, pro mne, pro ni – ale vždycky především od ní.


© Jolana Poláková | Licence Creative Commons
© Design, redakční systém: Webdesignum 2011