Hlavní menu:

Podmenu:

Bookmark and Share

Princip dialogu

Co je sám princip dialogu – formulovaný Hermannem Cohenem, Franzem Rosenzweigem, Ferdinandem Ebnerem, Martinem Buberem, Emmanuelem Lévinasem a ostatními filosofy dialogu – vyvstane nejvýrazněji na kontrastním pozadí klasického, od antiky tradovaného pojetí dialogu jako pojmově logického střetání myšlenek či stanovisek. V konfrontaci s filosofií dialogu vykazuje toto původně sokratovské pojetí svůj spíše dialektický než v pravém smyslu slova dialogický charakter. Nejde v něm primárně o samu skutečnost duchovního vztahu (mezi Já a Ty, mezi mnou a druhým), ale vždy spíše o něco „třetího“ – o hermeneutický proces postupného vyzrávání komunikovaného smyslu, o imanentně filosoficky prohloubené porozumění nějakému obsahu. Dialog je v tomto pojetí koneckonců záležitost bez nesnází konzistentně monologizovatelná, ať už jde o disputaci, o dialektiku vývoje ducha či kultury, nebo – ve zcela původním pojetí – o prostý „rozhovor duše se sebou“ (Platón, Sofistés, 263 e 3–5).

Filosofie dialogu naproti tomu hovoří o tom, co není takto převoditelné: o neredukovatelné jinakosti a nekonečnosti, kterou otvírá každý skutečný vztah a která transcenduje i tematizační možnosti filosofie. Nejde zde již o dialog jako analytickou metodu poznání pravdy prostřednictvím sporu nebo jako syntetickou cestu od logického rozporu k dialektickému smíření ani o dialog jako postup ozvláštňování přijatého smyslu v rozhovoru s jeho tradicí. Jde o dialog sám, o samu vztahovou vzájemnost, která bytostně překračuje a podmiňuje vše, co se v jejím rámci či jejím prostřednictvím děje. Takto dialog překračuje a podmiňuje i samotné filosofování, a je tak filosofií dialogu také pojat: dialogický vztah se v ní „nenabízí pohledu, jenž by mohl zahrnout oba jeho členy, nýbrž se děje od Já k Druhému v setkání tváří v tvář“ (Lévinas, Totalité et infini, 265). Filosofie dialogu se tak sama stává filosofií ve vztahu a ze vztahu.

Neanticipuje a nesupluje roli a přínos druhého, který – zůstává-li pro nás skutečně druhým – se přece „identifikuje zevnitř“ (Lévinas) – čímž jedině je možné, že dialogický „vztah je vzájemnost“ (Buber). Explicitní starozákonní motiv „Bůh žije a já stojím před jeho tváří“ je nejhlubším centrálním motivem tohoto filosofování z principu dia-logu. Sokratovská tradice může k jeho ontologicky nezávislému východisku pouze nepřímo a negativně poukazovat: svým věčným tázáním a zpochybňováním všeho daného. Její mytická či metafyzická podobenství pouze stále znovu reprodukují tendenci mluvit za druhého – který se tím stává pouhou představou či pojmem, pouhou figurou filosofického vyjadřování, která – obdobně jako figury starověkých model – „má oči, ale nevidí, má uši, ale neslyší“ (Žalm 115). Princip dialogu překračuje tuto „říši slova Ono“ (Buber) a odkazuje ji do jejích mezí ve prospěch přiblížení a otevření se tomu, k čemu původní způsob filosofické řeči může vést pouze propedeutickým způsobem.

Avšak na rozdíl od jiných čerstvých pokusů o spirituální prohloubení filosofického myšlení (heideggerovsky myslícími filosofy počínaje a vyznavači hnutí New Age konče) dialogická filosofie nepředkládá samu sebe jako „esoteriku“ v platónském nebo předsokratovském smyslu, nebo ještě původněji ve smyslu řeckých mystérií a orientálních nauk. Princip dialogu je formulován zcela odjinud: ze samostatného východiska inherentního, bezpodmínečného („profétického“) vztahu k Transcendenci – který filosofii od základů proměňuje. Toto vtažení filosofie do kontextu židovsko-křesťanské spirituality je počin mnohem radikálnější (a ve svých možných důsledcích významnější) než onen pokus středověkých i pozdějších myslitelů naopak implantovat centrální fragmenty křesťanské spirituality do systémů antického myšlení, v nichž byly tyto impulzy specifickým způsobem umrtveny. Filosofie dialogu nám implicite klade otázku, zda konečně nepřekročit tento stín filosofie jako „moudrosti světa“, která se stala „bláznovstvím“ (Pavel z Tarsu, 1Kor 1,19-20), zda nenaplnit bytostné tíhnutí filosofie i k té moudrosti, která „byla při tom ... ještě než Bůh učinil zemi a všechno kolem“ (Př 8,26-27). Zdá se, že dialogicky neproduktivní moudrost antických božstev opakovaně vede filosofii k jejímu (antropocentricky podmíněnému) nihilistickému či ideologickému „konci“. Formulace principu dialogu naopak otevírá filosofii určité nové vnitřní možnosti: ukazuje, že otázky, které je filosofie schopna si klást, nakonec překračují tradici, v níž sama vznikla.


© Jolana Poláková | Licence Creative Commons
© Design, redakční systém: Webdesignum 2011