Mádrova pozvánka k životu
Teologické texty, 2012, 1, s. 1–2
Když se rozsvítí světlo, nestaví se pod kbelík, ale na svícen, takže svítí všem v domě. (Mt 5,15)
Položme si prostou otázku, co prospěšného bychom v dnešní mnohoznačné situaci církve a světa, v níž každý z nás hledá své místo a své nezastupitelné poslání, mohli společně objevit ve vztahu k osobě českého kněze a teologa Oto Mádra. Jaké hodnoty ztělesňoval a zároveň vtělil do svého díla? Čím nás může dnes oslovit? Jakou cestu by nám mohl ukázat?
Odpovědi jsou jistě závislé na našich rozrůzněných ideových orientacích, pro něž však Mádrovo poselství – vyslovené v době už prokazatelného slábnutí evropského křesťanského života – může být v každém případě jedinečnou výzvou.
Patrně základním a snad každého silně oslovujícím rysem Mádrovy křesťanské lidskosti byla hluboká životní opravdovost. Vycházelo z ní přímé, otevřené jednání – podložené pevnou jednotou jeho osobnosti. Spolu se svými mnoha situačními důsledky, intenzivně zasahujícími jeho široké okolí i jeho samého, nám tento Mádrův nejvlastnější charakterový rys dokládá, co bylo jeho životní prioritou: mluveným i psaným slovem, postoji, činy – celým životem – být bezvýhradně a čistě k dispozici Bohu; v každé chvíli důsledně – intuitivně i promyšleně – spojovat lidskou horizontálu s živou, autentickou – tedy ne našim omezenostem fiktivně přizpůsobenou – Boží vertikálou.
Jakými všeobecně srozumitelnými způsoby si v této své, pozitivně i negativně provokující, profétické službě nekonečnému osobnímu Dobru obvykle počínal? I z jeho díla lze zpětně vyčíst, že veškeré jeho veřejné i soukromé působení v sobě neslo výjimečný komunikační potenciál: mělo široce přitažlivý punc laskavé, vlídné kultivovanosti, nabízelo svůj podnětně objevný intelektuální záběr schopný projasňovat i velmi zapeklité problémy a situace a obsahovalo také pozitivně dynamizující náboj přátelsky získávajícího lidského zaujetí. Mádrova bytostně biofilní orientace vyzařovala do církve a do světa nejen poctivý a precizní smysl pro pravdu, ale zároveň niterně vřelý a čistý vztah k lidem. Kombinace obojího nezdolně vyúsťovala do zjevného potěšení a radosti, s nimiž se Mádr v jakýchkoli situacích vyrovnával se všemi náročnými výzvami spolehlivé a přitom kreativní teologické služby právě přítomné víře a církvi.
Je pochopitelné, že výchozím předpokladem tohoto působení navenek byl bohatý, z mnoha zdrojů se sytící, a zároveň koncentrovaný, střízlivý, vyrovnaný a nesebestředný duchovní život. Oto Mádr byl vždycky v první řadě zdrženlivým mistrem soustředěné tvůrčí práce v každodenní kontemplativní atmosféře upřímného přátelství s Bohem a lidmi. Z jeho jemně diferencující vnímavosti a meditativní i operativní přemýšlivosti vycházel i jeho dialogický a kriticky povzbuzující respekt k myšlení a jednání kohokoli druhého. Jak mohli mnozí z nás zakusit, jeho schopnost spolehlivých vztahů a citlivé porozumění pro nejrůznější lidské situace mu, spolu s jeho vždycky aktuální pohotovostí a ochotou, umožňovaly věnovat se pozorně, trpělivě a bratrsky každému, kdo u něho hledal pomoc nebo radu.
Jeho mimořádná schopnost teologicky se orientovat v širších, historicky klíčových společenských situacích a směrodatně probouzet a vést druhé se realizovala zpravidla jako výjimečně odvážná, prozíravá a láskyplná služba v riskantních nebo příliš složitých poměrech, do nichž málokdo byl schopen odpovědně zasáhnout nebo je aspoň nezávisle a čestně vyhodnotit. Mádrův koncepčně strukturovaný a obecným etickým prospěchem motivovaný strategický nadhled byl proto vyhledáván nejméně dvěma generacemi angažovaných křesťanů. I jeho umění dialogicky sjednocovat lidi dobré vůle a otvírat jim pozitivní, nadějeplné perspektivy bylo právem proslulé. Měnilo atmosféru a přinášelo nové možnosti.
Je jistě pozoruhodné, jak všechno, čím Oto Mádr s Božím přispěním byl – a čím proto i chtěl být – uplatňoval s plným nasazením, a zároveň s lehkostí zásadní nezávislosti na všech takříkajíc příliš lidských odezvách, ať lichotivých nebo snižujících. Za jakýchkoli okolností se s vlídnou samozřejmostí různými cestami – které si nikdy sám nevybíral – vydával pro druhé a za druhé. Ani dočasná ztráta vnější svobody nebo zavalenost rutinní prací mu přitom nedokázaly vzít pro něj charakteristický vzlet ducha, široké obzory a pronikavou invenci.
I úbytek přirozených sil na sklonku dlouhého života velkoryse překonával – v Boží přítomnosti a se srdcem doposledka otevřeným pro druhé – svou pokornou statečností a jemným osvobozujícím humorem. Velikost jeho života a díla tak dostala poslední pozemskou pečeť těmito nenápadně završujícími postoji.
Oto Mádr jako kněz a teolog soustředěný skrze veškerou svou činnost pavlovsky víc na Toho, od něhož toužil jednou převzít „palmu vítězství“, než na svůj časný úspěch a pomíjivou oblibu pro nás jistě nikdy nebude fascinujícím idolem. Jeho poslání spočívá v něčem radikálně jiném: přiblížil nám pravý smysl křesťanské existence, a stále se nás pokouší k němu vést. Už nám nepřestane vlastní osobností, životem a dílem zřetelně a blahodárně připomínat, že křesťanství, evropské i jakékoli jiné, se v jakémkoli měřítku může obnovit nikdy ne pouhou horizontální propojeností lidských zájmů, vedenou světsky povrchním a manipulujícím myšlením, které živou víru a církev spíš dezorientuje a ubíjí, ale že křesťanství se vždycky primárně obnovuje naší hlubokou solidaritou s Kristem: našimi životy darovanými Bohu, žitými víc podle Jeho než naší vůle.
Vztahy navázané v síle Boží milosti nikdy nepřestávají růst. Stále odkazují nekonečně dál a výš. My všichni, „zde“ i „tam“, jsme v Boží věčnosti. Oto Mádr je v ní s námi ne jako obdivuhodná památka, ale jako přítel naléhavě nás zvoucí k nejsvobodnější a vždycky znovu prohlubovatelné osobní volbě: ke skutečnému, všechno proměňujícímu životu s Bohem.