Hlavní menu:

Bookmark and Share

Z rozhovoru pro diplomovou práci

Žaneta Žurková: Dialog s Bohem ve filozofii Jolany Polákové, diplomová práce, Pedagogická fakulta Ostravské univerzity, 2017, s. 58–60

Současná filozofie je charakterizována různými -ismy jako například postmodernismus, poststrukturalismus. Setkáváme se směry jako fenomenologie, pozitivismus. Jak je vůbec možné zaobírat se filozofií náboženství právě v takovém prostředí?

Právě takové prostředí je pro filosofii náboženství velmi podnětné. Důsledně a s univerzálními ambicemi se v něm uplatňují nenáboženská hlediska, která všestranně dokumentují omezenost svých vlastních přístupů ke skutečnosti. Tím filosofické teologii pomáhají formulovat otázky, které směřují za celý tento nenáboženský horizont. Svým způsobem je tedy neúplností těchto výhledů koncepční přístup k Bohu zprostředkováván a usnadňován.

Ve svých knihách hovoříte o Bohu a o možnosti dialogu s ním. Podle čeho soudíte, že Bůh existuje a že je možné s ním vést dialog?

Kdybychom se snažili i jen zkusmo dojít k Bohu pouze svým usuzováním, dopadlo by to stejně jako u spekulativního poznání čehokoli jiného: došli bychom do prázdna, nouzově či předběžně zaplňovaného pouze našimi hypotetickými odhady, racionálními konstrukcemi a pomocnými představami. Zůstali bychom uzavřeni v myšlenkovém monologu, a nakonec bychom mohli celou záležitost uzavřít třeba i s tím, že mimo myšlení patrně vůbec žádná skutečnost neexistuje.

Reálné poznání je totiž vždycky možné jenom na základě otevřeného dialogu s nezávislými skutečnostmi. Ten má (na rozdíl od pouhého logického souzení) nejednosměrnou povahu – vykazuje i receptivní stránku. Ať už jde o prazákladní dětský kontakt se světem nebo o náročné vědecké objevování nebo o celkově náš život přetvářející vztah k Bohu, každý poznávací dialog zahrnuje kromě prosté logiky i takové komplexní a ke skutečnosti se bezprostředně vztahující myšlenkové průběhy, jako je tušení, hledání, reaktivní sebekritické pochybování, a především nepostradatelná otevřenost neznámému. Signály každé dosud nepoznané skutečnosti je předem vyloučeno zachytit, máme-li receptory naladěny pouze na banálně známé frekvence.

Proto by každé příliš rychlé, nekritické tvrzení, že „Bůh neexistuje“, bylo třeba opatrně přeformulovat na přesnější a více reflektované: „Bůh pro mne neexistuje, nejsem (zatím?) dostatečně disponován k jeho poznání.“

Jaký je Váš názor na vztah filozofie a teologie?

V podstatě klasický: Filosofie, pokud má zájem, může, a to i ke svému zpětnému užitku, poskytovat teologii své nezastupitelné služby.

Pro sebe získává ve vztahu k teologii určitou předběžnou či vnější, ale zároveň jedinečnou a základní obsahovou oporu pro svou vlastní tematizaci Boha, a naopak přínosně pro teologii může svými na teologii nezávislými metodologickými prostředky pomáhat strukturovat teologické myšlení tak, aby bylo obecně srozumitelné pro tu či onu dobovou neteologickou racionalitu.

Toto v zásadě vždycky možné partnerství obou disciplín se ovšem v posledních staletích postupně (i když ne nutně nenávratně) rozpadá – ke škodě na obou stranách: Teologie někdy nereflektovaně (nebo i s určitou vědomou podbízivostí) podléhá těm typům dobového filosofování, které se od Boha spíše odvracejí, resp. nemají pro jeho tematizaci přiměřené kategorie, a zároveň přestává být schopna účinně využít určitých méně nápadných, ale pro její věc poměrně cenných nových prvků (fenomenologických, hermeneutických, ale zejména právě dialogických), které zůstávají povrchnímu a málo kreativnímu pohledu většiny dnešních teologů skryty. Na druhé straně se filosofie svou dnes rovněž většinovou uzavřeností vůči teologii sama výrazně ochuzuje – ztrácí svou identitu skutečně univerzální disciplíny.

V dnešní době je vztah k metafyzice spíše nepřátelský. Je možné vést v současnosti filozofickou řeč o Bohu nemetafyzickými termíny?

Ne, to je těžko představitelné, pokud máme na mysli skutečně Boha. O „Bohu“ jakožto lidském konstruktu lze samozřejmě diskutovat na bázi jakéhokoli (i bojovně ateistického) filosofování. Ale Bůh – vůči jehož nezávislé skutečnosti se právě nemetafyzickými termíny dokonale uzavíráme – zůstává v tom případě zcela mimo, nedostupný ve své transcendenci a jinakosti. Naše nemetafyzická řeč se ho netýká, míjí se s jeho živoucí skutečností.

Naproti tomu každá metafyzika je ve svém výchozím principu především pokusem překročit tento horizont pouhých diskusí o lidských konstruktech (tradovaných, dobově konsenzuálních, průkopnicky individuálních, tedy jakýchkoli). V počátku každé metafyziky (u Platóna, Kanta atd.) stojí úsilí o živý vztah ke skutečnosti – v její nezávislosti, svébytnosti, svéprávnosti, neredukovatelnosti, teoretické i praktické nezmanipulovatelnosti a její vlastní aktivitě vzhledem k nám. Je-li tento dialogický kontakt postupně zapomenut, tedy není-li z naší strany trvale obnovován a pěstován, každá metafyzika se časem mění v opak toho, čím byla při svém vzniku: ve strnulý systém mrtvých, vůči skutečnosti už víceméně uzavřených tvrzení – který však přesto v sobě uchovává jakýsi „stesk“ po dialogickém vztahu, protože metafyzika na rozdíl od jiných terminologických soustav – těch, které už rovnou programově vznikly jako na dialog se skutečností předem rezignující systematizace pouhých lidských konstruktů – byla původně něčím jiným.

Že ovšem je možno kdykoli znovu naplnit poslání metafyziky ve vztahu k celistvé, živé a nezávislé skutečnosti – především včetně Boha – to dnes patrně nejpřesvědčivěji ukazuje dialogická filosofie Emmanuela Lévinase.


© Jolana Poláková | Licence Creative Commons
© Design, redakční systém: Webdesignum 2011