Hlavní menu:

Bookmark and Share

Jsme jiní

Teologické texty, 2010, 1, s. 1

Identita nás křesťanů se někdy zdá být těžko pochopitelná. A tím obtížněji obhajitelná.

Jsme určitě poněkud nároční, nic nám nestačí. Jdeme stále „za“, všechno překračujeme. Ale kam? Zdá se, že žijeme z ničeho. Ubozí, slabí, chudí, nehledáme vlastní prospěch, sloužíme jakoby neznámo čemu, nebojíme se nároků, smrti. Je to záhadné.

Vlastně vždycky jsme byli v diaspoře. Svobodní, nezapletení, zakotvení mimo. A přesto přítomní právě zde, jako služebníci všech.

Provokujeme. Samou svou existencí mateme lidská očekávání, podvracíme daný řád – ale přitom ne kvůli vlastní moci. Jsme programoví outsideři; jsme trvalí disidenti světa. Držíme se u Boha, nezávislí na všem kromě něho, soustředění na službu jemu, nevydíratelní, nezkorumpovatelní: protože nikdo nám nemůže dát víc než On a nikdo nám nemůže vzít Jeho.

Mezi všemi vírami nepochopitelná víra: v Někoho; v absolutní skutečnost, o které se každý (kdo po tom touží) může přesvědčit, s kterou každý může navázat hluboký vztah. Ale mnozí předem vědí, že se nemá něčemu takovému naslouchat, že se nemá něco takového hledat, po něčem takovém toužit. Pro ně „neexistujeme“.

Ale my – nezávisle na tom – jsme! „Jako mrtví, hle, žijeme.“ (2Kor 6,9) Nikomu, kdo nás hodlal umlčet, zfalšovat naše poselství, svést nás na scestí, přimět nás ke zradě, se nepodařilo smést nás ze světa. I v civilizaci smrti a nenávisti – hle, žijeme a milujeme. Jakýmsi nepochopitelným způsobem – který však každý, kdo po tom touží, může s námi sdílet. Výpověď našeho života je přece tak srozumitelná, ale zároveň tak nesdělitelná – chybí-li Duch.

Posloucháme – dobrovolně, bezdůvodně – „nesmyslné příkazy a zákazy“. Připravujeme se tím o možnost volného vzestupu; o možnost využívat druhé lidi k svému potěšení; o možnost hrát v lidské komedii jakékoli role v zájmu vlastního prospěchu. Myslíme totiž na pád všech kulis světa a na „úzkou bránu“ vedoucí do nebe, a se svou sebekritikou nejsme nikdy hotovi. Z hlediska „světa“ jsme neuvěřitelně hloupí.

Dokonce: Daří-li se nám o něco lépe, rozhlížíme se kolem, s kým bychom se ještě rozdělili. Máme radost i z prospěchu druhých. Pořád se něčeho zbavujeme, místo abychom získávali všechno pro sebe. Necháváme se „využívat“; bojujeme za věci, které se nás netýkají; škodíme si tím; jednáme pro druhé, často sami proti sobě.

Přesto žijeme! Přesto jsme šťastní. Protože život, tvorba, láska je pro nás v nekonečném sebestravování pro druhé a v nekonečném čerpání z „ničeho“; nezávisle na době a zemi, na čase a prostoru, v němž žijeme.

Proto nejsme privilegovaní, nýbrž nutně ti nejvíc posmívaní, zašlapaní, poslední. Ale i když se proto můžeme někdy životem vléci z posledních sil – jsme šťastní. I v umírání a ve smrti – jsme šťastní. Naše štěstí patrně není odtud, přesahuje všechno; ale přesto je stále poblíž nás; v jakékoli každodennosti, nezávisle na tom, co se s námi děje. Žijeme věčnost v čase, nekonečné v konečném – paradox křesťanské existence. Sdílíme Boží vtělení a necháváme se jím vést k vykoupení; následujeme Krista.

Jdeme touto cestou, protože v nejhlubších hlubinách našich bytostí proudí světlo, které se v nás shromáždilo Odjinud: z rozhovorů s Bohem, z přijatých svátostí, z transparentních slov. Světlo, jež nás navzájem spojuje v pravdě a lásce, která nevychází z nás. Proto nás pozvedá, nese a proměňuje.

Proto jsme – stále tak stejně – jiní.


© Jolana Poláková | Licence Creative Commons
© Design, redakční systém: Webdesignum 2011