Hlavní menu:

Bookmark and Share

Dobrá smrt

Teologické texty, 2014, 2, s. 57

V křesťanském pojetí není smrt prohra, trauma, absurdita. Může to být definitivní vítězství nad vším, co se snažilo vnutit nám v našem pobývání na světě jakoukoli omezenou či destruktivní perspektivu, a plné osvobození toho, co jsme rozvíjeli jako svůj Bohem darovaný kreativní potenciál. Pro křesťany – kteří nechtějí být jen „vynalézavými živočichy“ – je konečný pobyt na světě příležitostí ukázat, co je to být i navzdory všem pozemským omezením naplno lidmi: ukázat, pro co má smysl žít, a proto i zemřít.

Přijmout – na Boží výzvu – odpovědnost za svou spásu i za spásu druhých a vydávat ze sebe to nejlepší, i proti odporu všeho, co je na světě pokaženo lidským selháváním, to je ono velké drama křesťanské svobody, pravdivosti a lásky, které je teprve přiměřené skutečné důstojnosti každého lidského života. Smrt je jeho dobrým pozemským koncem, může-li být vědomě prožita jako poslední krok k naplnění.

Pouze naše vlastní ustrašená nebo vypočítavá závislost na tom, o čem sami víme, že to není dobré, a přesto se tomu pohodlně nebo ctižádostivě, bez vůle ke skutečnému životu podřizujeme, nás může přivést až k takové smrti, která už nebude otevřená spáse.

Snažit se s Boží pomocí v hluboké tvůrčí svobodě, ze všech sil a s láskyplnou odvahou měnit všechno v sobě i kolem sebe k lepšímu, tento donkichotský úkol křesťanů – o němž oni sami vědí, že není v podmínkách světa dokonale splnitelný, ale přesto o něj usilují tak, jako by splnitelný byl – je svědectvím, pro lidskou spásu nepostradatelným, o absolutní platnosti nejvyšších životních hodnot, jejichž zastávání nás vždycky pevně drží u Boha, u jeho inspirací, u jeho pomoci, u jeho velkého Života.

Zemřít dobře tedy znamená přijmout smrt tvůrčím způsobem: spotřebovat svůj pozemský život na to, co bude mít hodnotu i po jeho konci, a dokonce i po konci materiálního prostředí celého tohoto světa. Co u sebe a u druhých především v oblasti vztahů a osobních kvalit ve svém životě vytvoříme, to bude naší kvalifikací pro spásu nebo zatracení.

Konkrétněji: Nechci-li nic víc, než aby můj vztahový svět fungoval výhradně jako sebestředně přizpůsobivý systém přinejmenším recipročních služeb a výhod, získávaných zpravidla na úkor slabších či obětavějších, pak nevyhnutelně spolu se mnou vyústí do nicoty. Jeho konkurencí je totiž dynamický svět křesťansky produktivní lásky, jehož spásu garantuje Bůh.

Dobrá či méně dobrá smrt je tedy jen poslední krok na mostě, který si budujeme celým svým zdejším pobýváním. V něm ovšem doopravdy touží po spáse právě jen ti, kterým je celý tento svět malý, protože v sobě nezničili to, co je věčné.


© Jolana Poláková | Licence Creative Commons
© Design, redakční systém: Webdesignum 2011