Hlavní menu:

Bookmark and Share

Český sensus fidei: Budoucnost je v živé jednotě

Teologické texty, 2015, 2, s. 97–98

Podle názoru nezanedbatelného množství katolíků naše česká církev ve svém vztahu k sobě samé (ale i ke svému národu) tak často reprodukuje některé umrtvující a rozdělující způsoby, jimiž s ní zacházela komunistická moc, že se lze někdy s poměrně malou nadsázkou tázat, zda může být vlastně ještě v plném, křesťanském smyslu slova živá ‐ na rozdíl od pouhé mechanicky fungující, nějak naprogramované mrtvé entity.

Takto se dnes ptají hlavně ti křesťané, kteří jsou efektům takových strategií vystaveni nejvíc, ale kteří si zároveň nechtějí na ně zvykat, nýbrž vnímají jimi působené stále větší kvantitativní i kvalitativní ztráty své místní církve s trvalou nelhostejností.

Obecně přitom platí, že v situaci, kdy je církevní organismus poněkud rozkládán ne už vnějším násilím, nýbrž zevnitř – řečeno terminologií papeže Františka: „zkažeností“ některých – není někdy snadné najít pro svůj život v církvi, a tím také pro život své církve, dostatečnou oporu a povzbuzení. – Přesto se o to teď pokusme.

Citlivost

Vadí nám například jakoby už samozřejmá, bezstarostně otupělá rezignace na spásu (vlastní i těch druhých)? Vadí nám agresivní politikaření, zrazující Kristovu věc? Vadí nám kult zisku a osobního pohodlí? Vadí nám arogance jedněch, podporovaná zbabělostí druhých? Vadí nám každodenní zacházení s lidmi a hodnotami, jako by to byly mrtvé věci?

Pokud přinejmenším některým z nás ještě vadí alespoň něco z toho, pak lze říci, že na tom nejsme úplně nejhůř – ještě žijeme. Neboť jedním z příznaků života, i toho duchovního a církevního, je senzitivita.

Dynamika

Pokud však negativní zážitky a poznatky z „církevního světa“ snad někoho vedou spíš jen k bezradnosti, konformní stagnaci, nebo i k etické letargii a rezignaci na duchovní hodnoty, nebo dokonce k návyku na nenápadný paralyzující strach, smutek či vztek, který ke své existenci už ani nepotřebuje nějaký zřetelný důvod, pak si v takovémto ochromujícím zakletí může být jist, že duchovně umírá.

Kdo chce naopak naplno žít, ten nezpochybnitelně ví o své důstojnosti křesťana a s oporou v univerzální církvi (a někdy i v občanské společnosti) nepřestává – i přes osobní rizika a všemožné překážky – jednat odpovědně a tvořivě.

Podřízenost

K jakékoli konstruktivní životní aktivitě je ovšem potřebný motivující a orientující cíl, úkol, poslání. Pro celek naší církve je to jedinečné pověření udělené Kristem: láskyplná služba vzájemným vztahům Boha a všech lidí.

Je proto zcela zákonité, že neplní-li některá místní církev nebo její část toto své bytostné poslání, stojí-li uvedeným vztahům spíš v cestě, pak ztrácí před Bohem i lidmi svůj důvod k existenci. Začíná odumírat jako nesrozumitelná a nepotřebná instance. Nemusí jí pomoci ani její svátostná struktura, stane-li se pouhou záminkou pro udržování soukromých vlivů těch, kteří v ní všemu navzdory vytrvale uspokojují především své seberealizační a vlastnické potřeby. Jimi dočasně zneužitá, „zprivatizovaná“ místní církev je pak – ve svém celku nedobrovolně a nezaslouženě – už i pro vnějšího pozorovatele jen Potěmkinovou vesnicí, resp. jakýmsi „cirkusovým stanem nad propastí“.

Živý celek této církve je svévolí svých částí poznamenán, oslaben, rozštěpen. Ztrácí svou vztahovou jednotu, kterou nelze vykompenzovat či nahradit žádnou pouze vnější, mechanickou jednotou, připomínající svou nedialogičností komunistické stereotypy vládnutí. Takovéto, byť i jen částečné a přechodné, nepřijetí podřízenosti dynamicky láskyplnému řádu Božího království, jemuž má církev ve všech svých částech sloužit, ztěžuje celku místní církve rozvinout se ke své normální vnitřní komunikaci a spolupráci – tedy ke zdravé plnosti křesťanského života.

Přitom je zřejmé, že většina z nás nechce, aby naše církev natrvalo skončila v umrtvujícím rozdělení – v extrémní alternativě „obílených hrobů“ versus těch, kteří díky nim „ztratili víru“ –, nýbrž chce naopak, aby se česká církev z postkomunistického marasmu rozvinula k plnosti svého života v normální společné službě Bohu a svému národu.

V této rozporuplné situaci je zjevně jedinou perspektivní cestou to, co už tvořivě aktivní čeští katolíci vědomě i nevědomky dělají: plodně přijímat, přinejmenším každý sám za sebe, všechny konkrétní příležitosti k pravdivému křesťanskému životu, které nám každý den nabízí zevnitř sjednocující a dynamizující moc Ducha, jež nikdy nepřestává harmonizovat a vést k bratrskému dialogu všechny projevy dobré vůle a naděje těch, kteří skutečně chtějí „poslouchat Boha“. Budoucí produktivní znovusjednocení strukturovaného celku našeho církevního společenství – má-li být jeho jednota vskutku živá, a tedy i navenek životodárná – by bez této široce sdílené ochoty a rostoucích zkušeností nebylo nikdy možné.

Z literatury k tématu: OTO MÁDR, Jak církev neumírá (samizdat 1986). Scan prvního veřejného vydání v knize Slovo o této době, 1992, je dostupný na www.oto-madr.cz. Stať byla publikována i v TT 1/2012. – JOLANA POLÁKOVÁ, Smysl dialogu, Vyšehrad, Praha 2008.


© Jolana Poláková | Licence Creative Commons
© Design, redakční systém: Webdesignum 2011